4. Amúzie / dysmúzie

Teoretická část (MH):

Anderson, S. – Himonides, E. – Wise, K. – Welch, G. – Stewart, L. Is there potential for learning in amusia? A study of the effect of singing intervention in congenital amusia. Annals Of The New York Academy Of Science 2012, č. 1252, s. 345-363.

Tato studie z roku 2012 podobně jako předchozí navazuje na výzkum zahraničních západních autorů ohledně amúzie a rekapituluje zjištění jejich výzkumů. Výběr literatury je naprosto relevantní, studie se opírá o významné práce na poli výzkumu amúzie. Studie usiluje o ověření tvrzení zkušených pedagogů, že zpívat lze naučit každého, a to za pomocí kvalitativního výzkumu s nepočetným vzorkem osob.

Tým autorů na základě online testů MBEA vybral 5 diagnostikovaných amúziků a během několikatýdenních kurzů pod vedením zkušeného pedagoga analyzoval progres jejich hudebních dovedností. Přeměřením jejich výkonů po absolvování kurzu bylo zjištěno, že ke zvláštnímu zlepšení u jednotlivých aktivit nenastalo vyjma provedení známé písně Happy Birthday. U 3 z 5 subjektů bylo měřitelné zlepšení jejich výkonu, zejména pokud byl jejich zpěv doprovázen na hudební nástroj.

Pro nás je toto zjištění důležité zejména proto, že ověřuje možnost zlepšení výkonu amúziků cestou nácviku známé písně s doprovodem. V pedagogické praxi to znamená, že zapojení amúziků do sborového zpěvů známých písní, které se jim ideálně líbí, může být proveditelné s dobrými výsledky. Stejně jako v případě předchozí studie je škoda, že skupina nebyla větší, neboť by byly výsledky procentuálně přesnější a zajímavější, ze studie bych si osobně netroufal vyvozovat nějaké obecné závěry. Změřená zjištění jsou však svou podstatou nová, neboť zatím snad nikdo neměřil pokrok cvičených amúziků v jednotlivých složkách hudebnosti (kterých je ale ve skutečnosti mnohem více než v této studii, studie se zajímá primárně vokálním projevem) v delším časovém horizontu.

BUBLÍKOVÁ, Vendula: Vztah žáků s dysmúzií k hudbě a hudební výchově na druhém stupni ZŠ. Bakalářská práce, Katedra hudební výchovy, vedoucí práce Mgr. Lenka Kružíková, Ph.D., Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, 2023.

Bakalářská práce Venduly Bublíkové je pro mě zajímavá zejména v případě její první kapitoly, kdy si autorka dala zvláště záležet na předání přehledu českých i zahraničních názvu pro amúzii a dysmúzii. Je zajímavé, že autorka amúzii a dysmúzii odlišuje a upřednostňuje spíše pojem dysmúzie. Práce cituje relevantní zdroje, ale spíše českojazyčné. Vzhledem k jejímu rozsahu není jejich počet příliš velký. Práce má rovněž nedostatky po formální stránce (úprav textu, jednotnost citací). Nebudu s ní proto pracovat jako se zdrojem, ale jako s rozcestníkem s odkazy na jednotlivá tvrzení v literatuře.

Darrow, Alice-Ann – Adamek, Mary S. Preparing for the Future: Music Students with Special Education Needs in School and Community Life. In: McPherson, Gary E; Welch; Graham F. (eds.). The Oxford Handbook of Music Education, Volume 2. Oxford: Oxford University Press, 2012, s. 81-96.

Kapitola z obsáhlé oxfordské publikace řeší problematiku zapojení dětí se speciálními nároky do výuky. Celkově se jedná o výbornou publikaci, která komplexně pojednává o problematice hudebního vzdělávání, ale spíše v kontextu anglosaského světa.

Pro nás může být kapitola použitelná z důvodu přehledu zásad výuky pro tento typ žáků, seznámení se s úskalími a výhodami takového typu edukace. Kniha zahrnuje i historický přehled výuky žáků se speciálními nároky a reflektuje i současný stav inkluzivního vzdělávání.

Tématu amúzie s však dotýká jen okrajově, protože jde o téma velmi specifické, proto je pro mou část její využití omezené. O kvalitě publikace však nelze pochybovat, stejně jako o relevantnosti a aktualitě užitých zdrojů.

HOLAS, Milan. Úvod do psychologie hudby: Hudební diagnostika. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990.

K tomuto dílu krátce vzhledem k omezeným možnostem využití. Docent Holas byl dalším z významných českých odborníků na poli hudební psychologie. Vzhledem k datu vydání jeho díla se však jedná o dílo již překonané, ačkoliv mu nelze upírat jeho kvality a kritický pohled na díla jeho předchůdců. Hlavním nedostatkem teoretického úvodu je absence kvalitní reflexe zahraničních vědců a dobově podmíněná preference vědy východního bloku. Největším přínosem tohoto díla je propracovaná diagnostika hudebnosti, která je pro náš projekt využitelná také jako inspirace toho, čeho by si měli učitelé při práci se svými žáky všímat. Také by mohlo být zajímavé srovnat jeho metody s diagnostikou MBEA. Důležité mi přijde také to, že Holas odlišuje hudebnost od hudebního nadání, což jsou skutečně dvě odlišné věci, které nejsou ve všech dílech odděleny.

KMENTOVÁ, Milena. Hudba jako výrazný prostředek kultivace řeči předškolních dětí. Disertační práce, Katedra hudební výchovy, vedoucí práce: doc. PaedDr. Miloš Kodejška, CSc., Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2016.

Milena Kmentová ve své disertační práci zkoumá hudebnost u předškolních dětí a je proto logické, že pozorování hudebnosti důsledně propojuje s rozvojem sluchových a logopedických dovedností dětí. Kmentová se amúzii nevěnuje zvláště do hloubky, ale narozdíl od jiných českých autorů jej nevnímá nutně jako nezávislou poruchu učení, ale spíše jako důsledek ostatních SPU.

Kmentová se bohužel opírá především o starší českojazyčnou literaturu, ale o to důsledněji ji podrobuje kritice. Významnou je praktická část její práce, která ověřuje hned několik hypotéz, pro nás je zvláště důležitou hypotéza č. 5, tedy že ve skupině (36 dětí) je jen zlomek dětí (2 děti) diagnostikován jako potenciálně amúzických – zajímává je zde obzvlášť kazuistika jednotlivých subjektů. K diagnostice Kmentová užívá metod Milana Holase. Zaměření na předškolní věk je pro nás největším přínosem, jinak bude vhodné využít píše jiná díla vzhledem ke zmíněným nedostatkům

Lévêque, Y. – Schellenberg, E.G. – Fornoni, L. (a kol.). Individuals with congenital amusia remember music they like. Cognitive, Affective and Behaviroal Neuroscience 2023, roč. 23, s. 1210–1221.

Nová studie kolektivu zahraničních autorů prokázala, že amúzikové jsou schopni si lépe zapamatovat hudbu, která se jim líbí. Potvrzuje dříve formulované hypotézy včetně té, že problém rozpoznávání hudby u amúziků je způsoben špatnou dlouhodobou hudební pamětí, která vychází s kognitivních nedostatků, z nichž se nedostatečně formuje paměť krátkodobá. Pokud se však hudba jedinci líbí, zjednodušuje to proces kódování hudebního vjemu, což má pozitivní dopad na krátkodobou, tedy i dlouhodobou pamětí.

Studie zjistila, že rozdíl mezi zapamatováním líbivých melodií byl mezi skupinou amúziků a referenční skupinou nulový. Experiment nezahrnul zvlášť velký počet subjektů (10), ale vzhledem k tomu, nakolik je diagnostikovaná amúzie (v tomto případě testem MBEA) vzácná, jedná se o skupinu počtem adekvátní ke kvalitativní povaze experimentu. Experiment by pro mě byl zajímavější, kdyby zahrnoval i pedagogickou složku – například pokud by byl zopakován po několikaměsíčním hudebním cvičení znovu a zkoumal i kognitivní zlepšení a proměnu vnímání hudby po tréninku. Na to ale navazuje následující studie. Co se týče relevance a práce se zdroji, nelze mít po této stránce žádné připomínky, všechny formální požadavky jsou naplněny.

LÝSEK, František. Amuzie a hudební výchova. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. F, Řada uměnovědná, vol. 14, iss. F9, s. 145-159. Brno: 1965. Dostupné z: https://hdl.handle.net/11222.digilib/110893. [cit. 29. 1. 2025]

Studie Františka Lýska, který působil v minulosti na naší fakultě, reflektuje dobový vědecký a pedagogický přístup k problematice amúzie. Autor se opírá o početnou literaturu, vzhledem k datu vydání studie (1965) se jedná o velmi zastaralé zdroje a řadu z nich sám Lýsek kritizuje.

Předmětem jeho kritiky je ale zejména nadužívání pojmu amúzie v pedagogickém prostředí, které se přitom nemůže opřít o jakékoliv didaktické příručky pro práci s dětmi se slabou rozvinutostí hudebních dovedností.

Druhá část práce reflektuje průběh experimentu s početným vzorkem žáku druhého stupně, kteří byli považování za amúzické. Lýsek díky volbě vhodných metod dokázal za poměrně krátkou dobu rozvinout pěvecké dovednosti na solidní úroveň u dětí, které byli před provedením experimentu považovány za amúzické. Součástí experimentu byla i analýza faktorů, které u dětí rozvíjí hudební vnímání.

Práce má pro nás potenciál využití zejména v tom, že bourá mýty, které mezi pedagogickou veřejností bezpochyby mnohdy přetrvávají dodnes. Jeho experiment je zajímavým příkladem pro vymezení pojmu amúzie a jeho četnosti. Zjištění jeho experimentu jsou však v další českojazyčné literatuře právem kritizovány, neboť procentuální počet diagnostikovaných amúziků neodpovídá reálným počtům, které modernější literatura obvykle uvádí. Lýsek pravděpodobně pochybil v nediagnostikování dalších SPU, jako je dysfonie či dyslexie, která rovněž znemožňují hudební projev. Proto mu vyšel procentuální počet amuzických dětí tak vysoký (7 až 11 % místo obvykle udávaných 3 až 5 %).

POLEDŇÁK, Ivan. ABC: Stručný slovník hudební psychologie. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1984.

K tomuto titulu jen velmi stručně (2 strany věnované amúzii), nemá smysl jej rozepisovat podle požadavků. Poledňákův krátký přehled využijeme zejména pro jeho přesnost po stránce definic. Dílo je staršího data vydání, proto reflektuje pouze díla ještě starší. Z principu dílo nemá ambice předat podrobný pohled na věc, ale předat ucelený stručný přehled o dílčích pojmech, vztahujících se k problému.

SEDLÁK, František – VÁŇOVÁ, Hana. Hudební psychologie pro učitele. 2. vyd. (rozšířené a aktualizované) Praha: Karolinum, 2013.

Publikace Hudební psychologie pro učitele z roku 2013 je přepracovaným a rozšířeným vydáním Sedlákových předchozích děl. Koncepčně kniha vychází z dalších publikací, odborného a učebnicového typu, která se stala populární napříč odbornou a pedagogickou veřejností. Jejich autor František Sedlák (+2002) je v našem i zahraničním prostředí respektovanou osobností na poli hudební didaktiky.

Kniha je záběrem velmi široká, jedná se o přehledovou publikací, která se věnuje metodologii, diagnostice, psychologii schopností, činností, vývoje a prožívání, ale i poruchám, které nás primárně zajímají. Kvůli širokému záběru se o nich však dozvíme pouze na desítce stránkách.

Oproti Sedlákovým předchozím dílům se jedná o aktualizovanou verzi textu, který se v případě poruch hudebnosti v jeho předchozích dílech v zásadě nijak zásadně obsahem neodlišoval. Obecným problémem zkoumaného tématu hudebních poruch však je, na což Sedlák ostatně sám upozorňuje, že posun ve vědeckém poznání tohoto problému je velmi pozvolný. Tato publikace, jejíž autorkou je dcera Františka Sedláka, Hana Váňová, jeho dílo aktualizuje o poznání v prvním desetiletí 20. století, které už Sedlák nemohl reflektovat, neboť v roce 2002 zemřel. O kvalitě výběru citovaných studií a monografií nelze pochybovat, neboť i Hana Váňová je v této oblasti respektovanou odbornicí, které na kvalitě díla záleželo.

Z podstaty věci tedy vyplývá, že hlavním účelem této publikace není výzkum hudebních poruch, kniha je však velmi dobrým přehledem o problému s odkazy na další literaturu. Koncepci kapitoly částečně přenesu i do části projektu o problematice hudební amúzie a její diagnostice. Zvláště cennou je poslední část kapitoly vycházející ze studie A. Tiché. Kniha je i dobrým orientačním bodem v oborové literatuře, ovšem nezahrnuje poznání dalších 10 let výzkumu v této oblasti. Na druhou stranu se jedná o jedno z nejaktuálnějších děl k této problematice, přičemž autorka sama reflektuje nedostatky ve výzkumu.

Sutela, K. – Juntunen, M. L. – Ojala, J.: Inclusive music education: The potential of the Dalcroze approach for students with special educational needs.An Interdisciplinary Journal of Music Therapy, Special Issue, 2016, roč. 8, č. 2, s. 179-188.

Tato studie kolektivu autorů (studentů doktorského studia) se zabývá vyžitím Dalcroze přístupu, který se zakládá na zapojení pohybu (tance) do výuky hudební výchovy. Studie se opírá o kvantitativní data získaná v praxi v různých situacích. Autoři se opírají jednak o literaturu Émile Jaques-Dalcróze, kterou podporují relevantní moderní odbornou literaturou a poznatky z nich testují v reálných situacích. Práce je velmi specifická svým zaměřením a amúzie se rovněž dotýká pouze okrajově, metody a doporučení jsou však platné i pro vzdělávání amúziků.

Praktická část (HP):

BUBLÍKOVÁ, Vendula. Vztah žáků s dysmúzií k hudbě a hudební výchově na druhém stupni ZŠ. Bakalářská diplomová práce, Katedra hudební výchovy, vedoucí práce Mgr. Lenka Kružíková, Ph. D., Olomouc: Pedagogická fakulta Univerzity Palackého, 2023.

Autorka se ve své bakalářské práci mimo jiné věnuje reedukaci amúzie. Uvádí zde, že vhodným zdrojem metod pro nápravu je muzikoterapie. Dále se věnuje dopadům dysmúzie na projev učení a také tématu vnímání hudby u člověka s dysmúzií. Čerpá z dostatku relevantních zdrojů. Její práce bude využita při zpracování podkapitoly o reedukaci amúzie.

KOURKOVÁ, Michaela. Dysmúzie, dyspraxie, dyspinxie a odborná veřejnost. Bakalářská diplomová práce, Katedra speciální pedagogiky, vedoucí práce Mgr. Bohdana Břízová, Ph. D., České Budějovice: Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity, 2019.

Bakalářská práce zjišťuje výskyt dysmúzie (a také dyspraxie a dyspinxie), jak je možné tuto poruchu diagnostikovat a jaké jsou způsoby práce s dysmúzickým dítětem. Informace byly pořízeny kvalitativním výzkumem, s využitím metody dotazování a polořízeného rozhovoru. Práci jde využít pro podkapitolu reedukace amúzie i jako teoretický podklad pro vytváření specializovaných didaktických pomůcek.

MIŠČIOVÁ, Pavla. Amúzia na hodinách hudobnej výchovy. Magisterská diplomová práce, Ústav hudební vědy, vedoucí práce PhDr. Petr Kalina, Ph. D., Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2018.

Autorka této diplomové práce nejprve uvádí stav bádání k tématu, ve kterém se odkazuje např. na Františka Sedláka. Co přináší oproti jiným pracím nového, je pojednání o amúzii z pohledu ušního lékaře. Dále se věnuje psychologii hudebních schopností, amúzickým žákům či slovenským kurikulárním dokumentům. Pro naši práci je užitečná především její praktická část, kde navrhuje lekce pro amúzické žáky.

SEDLÁK, František. Naučíme zpívat všechny děti?. 2. vyd. Praha: Supraphon, 1967.

Přesto, že je František Sedlák starším autorem, stále je často citován i v moderní literatuře. I přes místy zastaralé a někdy i ideové postoje je v jeho publikacích stále možno najít mnoho kvalitních a inspirujících informací. Kniha pojednává o výzkumu, jehož cílem bylo zjistit počty zaostávajících žáků v jednotlivých třídách, zkoumat příčiny hudebního zaostávání a prověřit některé efektivnější metody nápravné práce ve vyučovací hodině. Publikace také přináší velmi cenné závěry pro pedagogickou praxi. Dle výzkumu není hudební vývoj dítěte podmíněn jen biologicky, ale především sociálně, a to kvalitou hudebního prostředí či školní a mimoškolní výchovou. Při zajištění vhodných podmínek a v kvalitním hudebně výchovném procesu je ale možno uskutečnit hudební rozvití i u těch žáků, u kterých se to zdálo zpočátku těžce uskutečnitelným nebo dokonce vyloženě nemožným. Jak je tedy patrné, tato publikace je cenným zdrojem pro podkapitolu o reedukaci amúzie.

SEDLÁK, František. Hudební vývoj dítěte: analytická studie. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1974.

Byť jde o starší publikaci, která je bohužel mírně ideově zatížena (časté odkazy na sovětské autory a na Karla Marxe, mluví se zde o vykořisťování, apod.), stále jde v mnoha ohledech o velice kvalitní zdroj informací. Jedná se o teoretickou analýzu hudebního vývoje dětí a její závěry pro pedagogickou praxi. Základní fakta pro objasnění činitelů hudebního vývoje získal autor vlastním výzkumem na několika velkých základních školách. Odkazuje se však také na odbornou literaturu a nejen tu sovětskou. Pro příklad je možné uvést tyto autory: Petr Eben, Ilja Hurník, Pavel Jurkovič, Carl Orff. Pojednává se zde například o vnějších determinantech hudebního vývoje dítěte, jako jsou omezení hudební aktivity či povrchní a pasivní přijímání hudby. Rovněž se zde akcentuje důležitost zpěvu, obzvláště blahodárnost toho sborového. Kniha je určitě využitelná jak pro podkapitolu o reedukaci amúzie, tak pro vytváření didaktických materiálů pro hudebně zaostávající děti.

TICHÁ, Alena. Vokální činnosti jako prostředek rozvoje hudebnosti a zpěvnosti žáků. 1. vyd. Praha: Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, 2007.

Kniha se zakládá na výzkumu, jež byl prováděn v letech 1992-2002. Jeho cílem bylo zjistit, do jaké míry vokální činnosti pojímané ve své komplexnosti působí na rozvoj hudebnosti, a tedy i zpěvnosti žáků. Součástí experimentálního zkoumání bylo hledání specifických metod, které by vedly k překonání prvotních potíží při práci s žáky hudebně a pěvecky zaostávajícími. Jedním z důležitých závěrů pro pedagogickou praxi je, že pěvecké aktivity jsou základním prostředkem pro rozvoj hudebnosti žáků mladšího školního věku.

Výše popsaný obsah knihy se velice dobře hodí k tématu amúzie, reedukace hudebně zaostávajících dětí a návrhu didaktických materiálů pro tyto děti. Všechny teze v knize jsou podloženy buď vlastním výzkumem Aleny Tiché či takovými poznatky takových autorit v hudebně výchovné oblasti, jako jsou pánové Petr Eben a Ilja Hurník. Byť už ani jeden z nich není žijící, jejich hudebně pedagogický odkaz je stále živý a nezastaralý.

TICHÁ, Alena: Učíme děti zpívat: hlasová výchova pomocí her pro děti od 5 do 11 let. 3. vyd. Praha: Portál, 2014.

Kniha je do jisté míry podobná té výše uvedené. Nicméně je přístupnější, více praktická, i když i teorii je také věnován prostor. Jde o ideální publikaci pro pedagogy mladších dětí. Bude využita jako podklad k vytváření aktivit pro hudebně zaostávající děti. Autorka se zde opět opírá jak o vlastní poznatky z výzkumu, tak i o jiné autory. Jedním z nich je i František Sedlák. Jeho publikace už jsou poněkud starší, ale stále jsou dostatečně dobrým zdrojem i v současnosti. Jeho knihám je věnována pozornost výše.

VRBOVÁ, Veronika. Žáci s dysmúzií v hodinách hudební výchovy na 1. stupni základních škol. Magisterská diplomová práce, Katedra hudební výchovy, vedoucí práce PhDr. Blanka Knopová, CSc., Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 2013.

Kromě teoretických kapitol vymezujících např. co je to dysmúzie či reedukace, se v této magisterské diplomové práci autorka věnuje vlastnímu výzkumu, který je zaměřený na zjišťování počtu žáků s dysmúzií a sníženými hudebními schopnosti na prvních stupních vybraných základních škol. V neposlední řadě uvádí řadu aktivit, které by měly takové děti rozvíjet. Mohli bychom se touto prací inspirovat pro zpracování tématu reedukace amúzie či vytváření didaktických materiálů pro hudebně zaostávající děti, ale je velikým nedostatkem, že autorka necituje z příliš relevantních zdrojů. Využívá např. Wikipedii či weby s názvy typu Šikovný cvrček.